6 000 km s Jawou

NA FICHTLECH AŽ NA RUDÉ NÁMĚSTÍ

 

Michal Franc - ISOVER

Cestovat se dá hodně způsoby. Já s Martinem jsme si vybrali jeden z těch méně pohodlnějších. Cestujeme na starých padesátkách od Jawy, lidově na „fichtlech“ (Jawa 21 Pionýr 1975 a Jawa 23 Mustang 1970). Po zdárné výpravě na Balkán jsme se rozhodli posunout možnosti našich veteránů a vyrazit na téměř 6000 kilometrů dlouhou cestu do Ruska.

Výpravu jsme zahájili 1. června v Chocni a vydali se směr Polsko. To pro nás bylo jen tranzit. Další zemí byla Ukrajina. Mohl bych se rozepsat o velmi, ale opravdu velmi špatných cestách, ale bylo by to na dlouho. Tak alespoň jedno upozornění. Pokud jedete na motorce, nedívejte se po krásných Ukrajinkách, ale na cestu. Jinak poletíte přes řídítka jako já, protože si nevšimnete hluboké díry v cestě. Po ubytování v Kyjevě přišla špatná zpráva. Telefonovali z agentury, která zajišťovala vstup do černobylské zóny a do Pripjati. Bohužel ten den někdo založil požár v Červeném lese, hned vedle elektrárny. A protože do ovzduší unikala větší dávka radioaktivity, musela být celá zóna uzavřena na několik dní. To je prostě smůla. Další rána přišla, když „umřel“ Pionýr. Díky vibracím a otřesům z rozbitých UK cest přestal těsnit motor a začal si přisávat vzduch. Pro tyto případy jsme s sebou měli celý náhradní motor. Takže na půl dne o zábavu postaráno. Vyměnit starý motor za nový. Ale musím motorky pochválit, protože od této doby už nebyl žádný problém. Kromě výměny dvou svíček a píchlého kola. Což je parádní výkon na cestu dlouhou skoro 6000 km.

Po deseti dnech konečně dorážíme k ruské hranici. Na hranici bylo pěkně veselo a přechod trval necelých 5 hodin. Vyplnili jsme nespočet dokumentů, dostali milión razítek, běhali od přepážky k přepážce, ale povedlo se. Krátká historka z hranic. Celník se na něco rusky ptá a my rozumíme jen slovo alkohol. Říkám, že ano, Czech alkohol slivovice. Celník vytřeští oči a koukne na Martina. A Martin mu říká, že jen litr. Celník najednou začne mluvit anglicky: „You drank a liter of alcohol and drove the motorbike?“ Tak jsme se zase zalekli my a pochopili jsme, že se neptá, jestli převážíme alkohol, ale jestli jsme pili. :-) Po vstupu za hranici jsme byli překvapeni. Nebylo to Rusko, o kterém jsme doma slýchávali. Cesty jsou v pořádku, jídla je dostatek a medvědi nás v lesích taky nesežrali. Lidé se na nás všude usmívali a všichni nás zdravili. Dokonce k nám před obchodem přišla jedna paní a dala nám zmrzlinu a ptala se, jestli máme na cestu dost peněz a chtěla nám přispět. Je pravda, že jsme se už několik dní nemyli a že oblečení už nebylo to, co před startem, a tak si možná myslela, že jsme nějací „motobezdomovci“. Do našeho hlavního cíle, do Moskvy, jsme dorazili po třinácti dnech. Před Moskvou jsme jeli asi 100 kilometrů po dálnici. Poprvé jsme jeli na dálnici legálně, protože v Rusku na ni mohou i takové pomalé stroje, jako máme my. V Moskvě jsme zůstali 5 dní a snažili jsme se vidět co nejvíce z tohoto úžasného města. Celých pět dnů se o nás staral a provázel nás kamarád Alex, Rus mluvící česky. Pomohl nám pronajmout si na pár dní byt. Je to levnější než hotel a rozhodně lepší než hostel. V Moskvě nás uchvátilo metro, protože každá stanice je jiná a každá je uměleckým dílem. Ale nejkrásnější byl samozřejmě chrám Vasila Blaženého. Uvnitř Kremlu jsme měli možnost nahlédnout do oken Vladimírovy kanceláře. Také nás pozvali z českého velvyslanectví na prohlídku jejich úřadu. Po velvyslanectví nás provázel zástupce velvyslance pan Petr Kroužek. Jeden večer jsme přijali pozvání od vůdců nejstaršího motorkářského klubu v Rusku, od kontroverzních Nočních vlků. Pozvali nás do svého baru Sexton, který je postaven ve stylu Mad Maxe (Šíleného Maxe). Každopádně největší zážitek byl, když jsme dojeli jako první Češi na padesátkách od Jawy do Moskvy a až na Rudé náměstí.

Naše cesta pokračovala do Petrohradu, kde jsme si nemohli nechat ujít Zimní palác a bitevník Aurora. Dále pak do finských Helsinek, odkud jsme jeli trajektem do estonského Tallinnu. Pak do Lotyšska, Litvy a Polskem opět domů.

Až vám někdo bude tvrdit, že něco nejde, tak mu nevěřte. Nám taky říkali, že na Pionýrech to nejde, že nás sežerou medvědi, že umrzneme, že je Rusko divočina. A to nás nakoplo a museli jsme se jet přesvědčit sami. Ale byli i tací, kteří nás podporovali už od začátku a věřili nám. Mezi ně patří i náš generální ředitel, pan Robert Kazda. Tímto bych mu chtěl za sebe i za Martina poděkovat.

A kdo z vás by se chtěl o naší výpravě dozvědět více a slyšet třeba o tom, jak jsme odřekli setkání s prezidentem Putinem, jak nás na dvě hodiny zatkli na Ruské hranici a vyslýchali, nebo jak se dá ve vysokých horečkách jet 5 dní v dešti a zimě, tak sledujte náš facebook „S JAWOU NA CESTÁCH“ a tam se dozvíte termíny přednášek, které chystáme. Jedna přednáška bude určitě i v Častolovicích.

autor: Michal Franc (kvalita)